Uzly, míle, pinty, libry (Irsko #8)

Když už teď umíme lépe odhadnout, kolik času budeme potřebovat na návrat kanálem zpátky na základnu, můžeme si dovolit překročit hranici a strávit pár dnů na její opačné straně. Je to pro nás neplánovaný, ale pěkný bonus. Vítá nás Severní Irsko.

Čtvrt století po uzavření Velkopáteční dohody se ocitáme za čárou bez jakýchkoliv závor a kontrol a jedinou viditelnou známkou toho, že se nacházíme na území Spojeného království, jsou značky omezující rychlost už ne na 5 km, nýbrž na 5 uzlů. Než se řeka Erne vrátí na území Irské republiky a z vodní nádrže Assaroe steče do města Bellyshannon a za ním se poddá vlnám Atlantiku, zanechá za sebou výraznou stopu v severoirském hrabství Fermanagh. Rozlévá se tam do dvojjezeří Upper Lough Erne a Lower Lough Erne. Ty dvě modré kaňky jako by někdo na mapu rozprsknul přes kartáček. Sledovat navigační mapu je jako dívat se na divoký tanec bílé hlubiny, modré mělčiny a žluté pevniny. Jsou zapletené jedna do druhé, rozpojují se a zase spojují, z jejich pohybu vzniká krajkoví ostrovů, zátočin a slepých ramen. Tady je potřeba sledovat nejen plavební dráhu, ale i čísla navigačních značek, jinak se v tom reji ztratíme a jezerní jezinky nás uvláčí k smrti.

Jen pár set metrů za hranicí stáčí kapitán kormidlo na východ mezi značky 23E a 23C1 a přiráží k molu u hradu Crom. První obydlí tu postavil Skot Michael Balfour v rámci osidlování Ulsteru na začátku 17. století. Dnešní podobu získal hrad v roce 1840 a je v soukromém vlastnictví Johna Crichtona, sedmého hraběte Erne. Jinak je ale celé bezmála dvouakrové panství ve správě britské národní organizace pro ochranu památek a za poplatek je volně přístupné. Teda pokud se nezaleknete toho, že vám do cesty vstoupí skot. Že by x-tá reinkarnace prvního vlastníka? Po značené stezce obejdeme ruiny starého hradu s výhledem na věž v jezeře, lodní domek, nepřehlédnutelný mostek, romantický altánek, ledárnu i sušárnu rašeliny, ptačí domek s pozorovatelnou i jízdárnu a v neobvykle slunečném dni jsme vděční za stín statných stromů. Před návštěvnickým centrem stojí dřevěné stoly se zabudovanými rošty. Jsme na irském ostrově už přes týden, takže v chladničce nám nechybí pořádný kus vyzrálého hovězího a zelenina na salát. Všechno to sem přitáhneme a uděláme si parádní piknik.

Dobře posilněni pak zvládneme proplout až k severnímu kraji horního jezera. Už se snáší tma, když horko těžko najdeme volný flek v přístavišti Carrybridge. Je znát, že je víkend. Večerem se nese túrování motorů závodící mládeže, kterou po desáté hodině přijíždí zkrotit říční policie, a smích ze sousedních jachet, který ustane, až se posádky opijí do němoty. Ještě že tahle noc zůstala ojedinělá, zažít jich víc, byl by náš dojem z dovolené na hausbótu hodně jiný. Až se následujícího dne budeme vracet zpátky, vezmeme to jiným ramenem řeky a přenocujeme na kotvišti Tullyinishmore. Tam budeme mít za sousedy jen dva čluny tichých rybářských rodin a stádečko ovcí na stráni.

Než to ale otočíme, navštívíme Enniskillen. Leží mezi horním a dolním jezerem a jeho dominantou je hrad z 16. století. Z jeho nádvoří se po nábřežní promenádě vnoříme do uliček v centru. V katolickém kostele se schyluje ke svatebnímu obřadu a pozorovat scházející se hosty je jako ocitnout se na place při natáčení filmu s Hughem Grantem a Andie MacDowellovou. Za typicky čtyřtónového vyzvánění zvonů přivádějí pánové ve fracích ke kostelním dveřím dámy s výraznými klobouky. Proti nim vychází z kostela ženich a spolu s barevně sladěnými družičkami netrpělivě vyhlíží příjezd své nastávající. Nemáme to správné ošacení ani obutí, abychom se vmísili mezi svatebčany, a tak se otáčíme a směřujeme ke konkurenci. Anglikánský kostel sv. Anny byl zhruba před sto lety povýšen a od té doby je znám jako katedrála sv. Macartina, učedníka a druha sv. Patrika. Vyleštěná plaketa na fasádě připomíná pamětihodnou návštěvu královny Alžběty II. a prince Philipa v tomto kostele v červnu 2012. Na oběd se odbudeme fast foodem z bistra. Výčitky z nezdravě velké a nekřesťansky drahé porce následně zapíjíme v Blake´s of The Hollow. Do hospody vcházíme naslepo, aniž bychom tušili, že je to jeden z nejslavnějších a nejuznávanějších viktoriánských pubů v celém Irsku, který měl ve zvláštní oblibě a zvěčnil ho v některých svých knihách náš starý známý John McGahern. V poslední dekádě vyhledávají tuto hospůdku též fanoušci seriálu Hra o trůny. Má to co dělat s marketingovou kampaní a vyřezávanými dveřmi s motivy jednotlivých epizod šesté řady seriálu. My si sedli na bar a nebýt barmanova upozornění, slavné dveře bychom přehlédli. Jako jo, řezba je úžasná, ale pokud jde o žánr fantasy a speciálně Hru o trůny, jsem naprosto mimo. Přemístit se z útulné hospůdky do nelidsky velkého hypermarketu je jako dostat pořádnou facku. On nás profackoval i vítr, když jsme se s kapitánem jen ve dvou pokoušeli přeparkovat loď a uvázat ji u obchodního centra. Naštěstí krátce před námi přirazila k molu jiná loď a její posádka nám pomohla dostat člun tam, kam jsme potřebovali, a ne tam, kam nás strhával proud.

Dál na sever už se nepouštíme, je čas zamířit zpět do Carricku. Na Upper Lough Erne si uděláme ještě zastávku na ostrově Inish Rath v návštěvnickém centru Hare Krishna. První důstojník sází na jejich pohostinnost a těší se na sdílený oběd, jenomže přicházíme v den, kdy tu mají nějakého vzácného hosta, který vede modlitby a přednášky, a tolik času, abychom se zdrželi na hodně pozdní hostinu, zase nemáme. Ze zdvořilosti se i s batoletem chvíli pohoupeme do rytmu kršňácké mantry, projdeme se po pozemku přístupném veřejnosti a na loď nastoupíme stejně hladoví, jako jsme ji opouštěli. Večer bude zase steak. Výborný, o tom žádná, ale stejně po příletu do Prahy začnu chodit na obědy do veganské restaurace, abych zvrátila hovězí kletbu a neproměnila se v krávu.  

Zpátky do maríny se plavíme čtyři dny. Cestou se zastavujeme na jídlo a na procházky a na prohlídky míst, která jsem pro zjednodušení zahrnula podle lokace do předchozích kapitol. Jak se blížíme ke Carricku, přibývá toho, co děláme naposledy. Poslední kotviště, poslední zdymadlo, poslední čerpání pohonných hmot… Jaká to náhoda nás dovedla k nesprávné pumpě, která nepatří pronajímateli našeho člunu (což nijak nevadí, jen musíme zaplatit na místě), kterou ale obsluhuje lodní mechanik z Čech a – jak se rychle provalí – největší konspirátor, s kterým jsem se kdy měla možnost poznat. Vesmírná stanice ISS vůbec není ve vesmíru, stopy po letadlech nám ničí zdraví a země není kulatá. Až mi ten náš krajan naháněl strach. Poslední horká čokoláda na recepci maríny, poslední večer v Carrick-on-Shannon a brzy ráno transfer do Dublinu. Nastavte si budík, ať nezmeškáte poslední etapu naší cesty.