The Link (Irsko #6)

The Link, propojovací kanál mezi irskými řekami Shannon a Erne, byl vybudován v polovině 19. století. V provozu byl devět let a za celou tu dobu jej využilo jen osm člunů. Jelikož vybrané mýtné zvládlo pokrýt jen směšný zlomek astronomických nákladů vynaložených na stavbu a údržbu, byl provoz těžce prodělečného kanálu v roce 1869 s velkou ostudou ukončen. Dalších sto let spal a zarůstal trním a čekal na vysvobozující polibek. Toho se dočkal díky rostoucímu zájmu o rekreační plavbu, když byl po rozsáhlé rekonstrukci a modernizaci v 90. letech minulého století znovu otevřen. Dnes je na kanále živo tak, jak se jeho původním projektantům a investorům ani nesnilo.

Na tenhle úsek irských vodních cest jsme se velmi těšili. Přizpůsobili jsme tomu itinerář naší odysey, tak aby si kapitán i první důstojník stihli ochočit loď, než se s ní pustí na romantickou, ale technicky poněkud náročnější plavbu propojkou mezi Shannon a Erne, tvořenou kanálem, jezery a řekou Woodford. Na šedesáti třech kilometrech podplouváme třicet jedna mostů a překonáváme šestnáct zdymadel. Právě ta mohutně umocňují zážitek z plavby, už proto, že jsou samoobslužná. U prvního nám profesionální zdymadlář ukáže, co a jak, a pak už je to na nás. Průjezd zdymadlem je otázkou zhruba patnácti, dvaceti minut. Pokud jsme zrovna nepotkali někoho v protisměru – a my jsme koncem září potkali sotva někoho – pak je třeba nejprve vypustit vodu, otevřít jedno křídlo spodních vrat, druhé křídlo spodních vrat, rozsvítí se zelená na semaforu, loď může vplout do komory, ze břehu nabrat na mooringovou hůl lodní lana a zaklesnout je za kovové kolíky na horní hraně komory, zavřít vrata, napustit vodu, počkat, až se srovnají hladiny, pak otevřít horní vrata, jedno křídlo, druhé křídlo, loď vypluje z komory, přirazí k úvazišti a nabere plavčíka. Místy jsou zdymadla tak natěsno za sebou, že se plavčík ani nevrací na loď a s holí v ruce popoběhne po břehu k dalším vratům. Zní to složitě, ale ovládací panel má všehovšudy osm tlačítek, která s drobnou nápovědou dospělého plavčíka zvládne mačkat i plavčík-batole.

Cestování lodí není pro ty, kdo spěchají, a už vůbec ne tady. Když už se vymotáte ze zdymadla a chtěli byste to trochu rozjet, zabrzdí vás značka upozorňující na omezení rychlosti na 5 km/h. To proto, aby plavidlo nedělalo vlny, které by podemílaly nezpevněné břehy. Takže loď na molu u vesničky Keshcarrigan, kam by automobil dojel za čtvrt hodiny, vyvazujeme po zhruba čtyřech hodinách plavby. Pokračovat míníme až další den. Pěšky se vydáváme po silničce mezi pastvinami a zralými ostružinami na pahorek, kde se má podle mapy nacházet hrob mýtického irského bojovníka Fionna Mac Cumhailla. Koluje o něm spousta legend, jako třeba ta, že sebral kousek Irska, aby jím hodil po protivníkovi, ale netrefil se, hrouda dopadla do moře a my ji dnes známe jako ostrov Man. Jeden by čekal, že někdo takový bude mít impozantní hrobku, k níž povedou značené stezky, ale kdepak, všude vůkol jen trávy a na nich krávy. Později se dočtu, že těch míst, kde údajně spočinul po smrti, je po Irsku víc. A podle některých dokonce vůbec není mrtvý, ale spí v jeskyni připraven probudit se a bránit svou zemi v nouzi nejvyšší. Tak jestli ten irský blanický rytíř spí tady, tak má teda dost dobrý výhled, akorát teda když spí, tak z něj vlastně nic nemá, úplně jako náš kapitán, co zůstal na lodi a dojde za námi až do hospody na smaženou rybu s hranolky a šťouchanými bramborami, protože na brambory je tady navázaný pocit štěstí. A trochu i na whiskey, zvlášť mezi námořníky.  

Z nejvyššího bodu kanálu, jezera Scur, budeme osmi dalšími zdymadly klesat dolů. Změnily se i značky vyznačující plavební dráhu. Naší další zastávkou je Ballinamore. V bistru Na Růžku si dáme něco malého na zub, v supermarketu přes ulici doplníme zásoby a já se ze zvědavosti vydám po Hlavní ulici kousek dál, ke kostelu sv. Patrika a ke křižovatce s Nádražní ulicí. Ta by mě po dvaceti minutách přivedla na místo, kde vyrůstal jeden z významných irských spisovatelů 2. poloviny 20. století, John McGahern. Tak daleko se ale nepouštím a slunečným odpolednem se kolem zatím zatažených rolet hospůdek a barů vracím zpátky na loď.

Kousek za Ballinamore nás na úvazišti u zdymadla Aghoo zaujme reklama na restauraci rodiny Kennedyových. Chceme ji vzít ztečí, ale ukáže se, že mimo sezónu vaří jen večer. Nedovolí nám ale odejít bez toho, že bychom navštívili jejich Glennview Folk Museum. Průvodce hangárem, ve kterém je model ulice s krámky a dílničkami, nám dělá sám pan majitel. S nadšením a pýchou vybírá z více než sedmi tisíc exponátů alespoň některé, o kterých pohovoří, nechává nás hádat, k čemu se používaly, staví se do role hned lékárníka, hned učitele, hned ševce, dává nám potěžkat poctivou pánskou botu, a když se kolem stěny pokryté sbírkou kovových sedadel traktorů Pierce dostáváme k pojízdné prodejně, skoro to vypadá, že nám začne něco prodávat. Musí si být vědom toho, že všechno vystavené zboží v původních obalech je dávno prošlé, a tak nás místo toho jen přiměje, abychom si posedali na motorky a bere si naše mobily a fotí nás jak o závod. Je paradox, že z naší dovolené na hausbótu máme jediný společný snímek zrovna z kokpitu starého závodního auta. Jednu místnůstku muzea pan Kennedy laskavě uvolnil pro vystavení sbírky 4000 pohárků na vajíčka z pozůstalosti jisté paní Ann O´Hara. A na dvoře, kromě zemědělské techniky, železničních návěstidel a čerpací stanice stojí i replika rodného domku Margaret rozené Gaffney, pocházející z nedaleké vesnice. Zkuste si na internetu vyhledat heslo Margaret of New Orleans a nechte se inspirovat ženou ze zapadákova, která v devíti letech osiřela, v jednadvaceti se vdala a počala dítě a ve třiadvaceti byla bezdětnou vdovou. Co by jiné srazilo na kolena, bylo pro ni pobídkou k dobročinnosti takových rozměrů, že jí po smrti v New Orleans vztyčili sochu.

Já místo pečení chleba pro sirotky píšu o všem, co mě přivádí v úžas. Sochu za to nečekám, ale když se na můj blog vrátíte, budu mít velkou radost.