Podivíni, piráti a snílci (Kythira #3)

Jen necelých deset minut jízdy z Potamosu směrem na jih leží Aroniadika. Že to byla naše druhá nejčastější zastávka, mělo velmi prozaický důvod: nachází se v ní totiž jeden z největších supermarketů na ostrově. Mezi domky, které leží stranou hlavní silnice, jsme se nepouštěli, ale zašli jsme se podívat ke kostelu. Na nádvoří před vchodem do chrámu stálo bílé otřískané auto. Motor vypnutý, dveře u řidiče otevřené, za volantem vousatý šedesátník s cigárem v puse, mobilem na uchu a nohama v trepkách nataženýma ven. Nezdálo se, že by nás vzal na vědomí, ale když jsem si začala kostel fotit, vystoupil z vozu, opřel se oběma rukama o přední rám a odtlačoval auto pryč. Petr přiložil ruku k dílu a zatlačil zezadu. Ne že by si toho domorodec vůbec všiml. Zastavil jen o pár metrů dál před domkem, který by mohl být farou, ani nezabouchl, jen odněkud vykouzlil špachtli a pustil se do oškrabávání omítky. Na zeď sveřepě hleděl i při našem odchodu. Žádný pozdrav, žádný oční kontakt. Tohohle podivínského týpka jsme pak potkali ještě jindy a jinde. To už nebyl v civilu: vyklubal se z něj místní pop!

I bez nakupování a seznamování se s duchovenstvem si Aroniadiky na mapě ostrově všimne každý. Z hlavní spojnice mezi severem a jihem se totiž právě tady odděluje odbočka na letiště a dále na východ do hlavního přístavu Diakofti. Prý se sem na zimu stahovali piráti a možná prý těmi piráti byli Kythiřané sami. Mimochodem věděli jste, že slovo pirát pochází z řečtiny? S vrakem u blízkého ostrůvku Prasonisi ale mořští lupiči nic společného nemají. Ruská nákladní loď Nordland ztroskotala v srpnu 2000 vinou opilé posádky. Nejdřív to byla ekologická katastrofa, později turistická atrakce a místo vyhledávané potápěči. Plavidlo se ztrácí před očima, za pár let už bude sotva znát, ale je tady jiné: přímo u přístavního mola leží pod hladinou jachta. Proč se potopila a proč ji nikdo nevytáhl, to nevím.

Vím ale, že přístav Diakofti leží na ostrůvku Makrykythira, který je ale velmi blízko pevniny a navíc je s ní spojen mostem, takže jeho ostrůvkovost je dost potlačená. Navíc má pošramocené sebevědomí i nedávnými dějinami – to když tady v 50. letech minulého století vznikly plány na vytvoření mezinárodního intelektuálního útočiště pro spisovatele, které se ale nezrealizovaly. Asociace řeckých autorů sice ostrov odkoupila od státu za 60.000 drachem splatných v několika splátkách, ale byrokratický šiml asi zařehtal moc nahlas a probudil snílky do reality. Ne že by sem člověk nemohl přijet čerpat inspiraci a tvořit, ale přímo tady najde akorát tak drsné skály vymývané mořskou vodou, která se v jamkách odpařuje a místní sem chodí sbírat sůl. Psát se dá mnohem lépe na písečné městské pláži, ať už v lehátku, nebo u kavárenského stolku. Třeba toto:

Nebýt cedulky a jeřábu, kterým se při vykopávkách vytahovaly archeologické nálezy na povrch, sotva by tu jeskyni našli, i když přecházeli přímo přes její strop. – A víte vy co? Tohle vám povyprávím zase příště.