Hledat jehlu v kupce sena nemá smysl ne proto, že by to byla titěrná práce, ale především proto, že taková jehla nemá v hromadě suché trávy co dělat. Ledaže by ji tam někdo hodil úmyslně, ale taková zhůvěřilost nenapadla ani Popelčinu macechu. Stejně tak zbytečné by bylo hledat palmu na Palmovce. Ony se totiž ta ulice v obvodu Prahy 8 a později křižovatka a stanice metra nejmenují podle exotického stromu, nýbrž podle usedlosti, které propůjčili své jméno její vlastníci z 18. století, manželé Daniel a Voršila Palmovi. Rozkládala se tu vinice a ovocný sad a stavení, stáje, kolna, stodola a zděné altány a člověk musí oplývat velkou obrazotvorností, aby si to v těch nynějších kulisách dokázal představit.
Naše kancelář se sem stěhovala krátce po veliké vodě v roce 2013. Některými byl ten přesun chtěný, ale já se nikdy nezbavila tak úplně dojmu, že nás sem tehdy ze Starého Města spláchla zbloudilá říční vlna, a za celou tu dobu jsem si k novému místu nedokázala vytvořit vztah. Snažily jsme se obě. Palmovka vylepšováním svého zevnějšku, já hledáním jejího ducha. Někdy se snáze hledal na nebi, v sytých západech slunce, v hrozivých bouřkových mračnech, či v rozverných obláčcích beroucích na sebe podobu létajícího talíře. Jindy jsem se držela pohledem při zemi, narážela na hrabalovská graffiti, rezidua bazarů na libeňském ostrově, zoufalá vyznání víry a netušené pomníky jako ten první stovce kilometrů tramvajových kolejí v betonových blocích. Mezi nebem a zemí jsem pak objevovala střípky rajské zahrady, dřevěnou krajku stoletého provizoria secesního kostela a zachytila jsem i tu krátkou minutu, kdy sídlo velkého developera přiznávalo, že ve stavebnictví není metr jako metr. Takový je duch Palmovky; vlastně spíš doušek, který zanechává pocit žízně.
V přestupný den přestupného roku vycouvávám ze slepého ramene Vltavy a vracím se proti proudu zpět na Staré Město. S místem opouštím i lidi. Loučení s kolegy je o to snazší, že se máme rádi a máme tedy naději na blízká setkání svého druhu. Těžší je připustit si, že už možná nikdy neuslyším či neuvidím lidi ze spolupracujících společností, s kterými jsem pravidelně telefonovávala, objednávala překlady, letenky, ubytování, spojovala hovory, domlouvala schůzky a mohla za ty roky povolit uzel formálnosti a prohodit pár osobních slov. Svůj odchod jsem jim oznámila slovy, kterými jsem dle vyjádření svého muže stvořila nový literární žánr email na rozloučenou. Dostalo se mi nicméně překvapivých, příjemných, hřejivých a povzbudivých reakcí: Slyšet na druhém konci telefonní linky Váš hlas byla v posledních letech taková příjemná jistota. Život je však nikoli jen o jistotách, ale více o změnách, které nás svedou vždy na nové cesty… Je málo takových lidí, které člověk potká ve svém životě a je mu z nich hezky – Vy jste vždy taková byla a to Vám umožní zvládnout s nadhledem všechny životní situace. Přeji Vám štěstí v tom, co Vás bude potkávat… Přeji Vám k tomuto kroku hodně štěstí, ale i sílu, nutnou pro každý počátek, a nesmírnou zvídavost, kterou je zapotřebí si zachovat po celý nádherný život…Nebudu předstírat, že mě váš e-mail nezaskočil. Ale naprosto rozumím, že někdy je potřeba se posunout jinam, jiným směrem, zkusit si nové věci, dokud má člověk sílu a chuť…
Ta změna vlastně zaskočila tak trochu i mne samotnou. Nebýt impulsu zvenčí, asi bych se k ní odhodlávala déle, a kdo ví, zda by pak ještě byla síla a chuť. Protože jak pravil Schopenhauer: „Všechno na světě můžete chtít, jenom nemůžete chtít, aby se vám chtělo.“ Já chci a můžu a těším se. Díky Bohu za to.
Comments