Hned po snídani do plavek, nejdřív sebou plácnout na lehátko k bazénu a později se přesunout těch pár kroků na pláž, tam vydržet až do odpoledne, a nakonec ještě na chvíli hupsnout do bazénu, každý den bez výjimky, a to by v tom byl čert, aby se člověk nevrátil z dovolené černý zrovna jako ten čert. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že je možné se deset dnů prakticky nehnout z místa.
Nic pro nás. My chtěli prozkoumat celý ostrov a bylo jasné, že se neobejdeme bez auta. Druhý den zrána na nás pod okny hotelu čekala zaparkovaná Škoda City go, brčálově zelené autíčko. Vátrachos, řecké slovo pro žábu, jsme si zdrobnili na vatrchoš a já vám budu vyprávět, kam všude jsme se s touhle motorovou žabičkou dostali.
Na rozjezd jsme vybrali blízký cíl. Místo našeho pobytu, Agia Pelagia, je možná největší turistické středisko na ostrově, ale rozhodně to není největší vesnice. Tou je sotva 10 km vzdálený Potamos. Název obce je příbuzný s řeckým slovem pro řeku. Ověřuji si teď na mapě, jestli tudy přece jen nějaká neprotéká, protože přímo v terénu ji v létě nedohledáte ani s lupou a o její existenci svědčí jen hezounký obloukový most, který na kraji vesnice postavili v 19. století Britové.
Auto necháváme na velkorysém parkovišti, po kterém se ve všední den pohybuje pomalu víc slepic než vozidel. Plno je tu jen o nedělích, kdy se lidé z celého ostrova sjíždějí na trhy. Budeme mezi nimi, budeme ochutnávat zdejší medy a vína a kupovat bylinky a sůl, ale to až za pár dní. Zatím je středa a my procházíme ty tři větší ulice kolem náměstí lemované restauracemi, kavárnami a obchody. Učaroval nám krámek jak vystřižený z předminulého století, i když podle vývěsního štítu začal Manéasův obchod psát svou historii v roce 1945. Na všech zdech visí mohutné dřevěné police a stejně jako dlouhý pult jsou plné nejrůznějšího zboží; kromě potravin je tady snad všechno, na co si člověk vzpomene, a ve všem tom textilním, galanterním, železářském, koupelnovém, kuchyňském, zahradnickém a nevímjakém sortimentu se dokonale vyznala taková dobrosrdečná panímáma, u které jsme zakoupili dvě skleničky na víno, typicky řecké, bez stopky, co vypadají trochu jako sklenice z nejmenovaného švédského řetězce, jen jsou menší.
O pár dveří dál jsme pořídili ještě jednu důležitou věc: průvodce ostrovem. V kavárně na náměstí jsme se doň hned začetli, a pak ještě mockrát, na pokoji, v autě, na pláži, v taverně. Ono na internetu se toho sice dá o Kythiře taky dost najít, jenomže to předpokládá, že máte signál a data. Jo a nabitou baterku, takže hurá do obchodu s elektronikou pro napájecí kabel do auta.
Jak se později ukázalo, téměř všechny naše cesty po ostrově vedly přes Potamos. Zastavili jsme se tu vícekrát, nahlédli jsme do kostela, v místní bance jsme si prohlédli výstavku o mechanismu z Antikythiry, natěšeně jsme si zašli do vyhlášené kavárny Astikon a zklamaně jsme z ní odešli, hlavně jsme ale při každém průjezdu zamávali králíkovi namalovanému na lavičce před školou a číhali, jestli už dočetl tu svou rozečtenou knihu.
Potamos je prostě pupek ostrova, i když se nenachází v jeho přesném středu. K tomu má blíž jiná vesnice, ale o té zase příště.
Kommentare