Podle průvodce měla být jeskyně hned za vesnicí, ale když jsme se na ni ptali v kavárně, brigádník za barem o ní neměl ani tuchu. Dnes už to moc neplatí, ale dřív, když lidé nevěděli, kudy kam, zašli do kostela. A vida, ten v Diakofti je sice zavřený, ale stojí před ním směrovka s šipkou k jeskyni Housti. Popojedeme autem, kam až silnice dovolí, a dál pokračujeme pěšky. Mezi keříky lentišku, divokého tymiánu a kručinky sledujeme vyšlapanou stezku. Teda myslíme si to, dokud nám nedojde, že už jsme dlouho nepotkali žádnou šipku a že jsme jeskyni museli už dávno minout. Obloukem kolem včelích úlů se stočíme k pobřeží a vracíme se zpátky k autu. Jako orientační bod nám slouží divná kovová konstrukce, o které jsme si při parkování mysleli, že slouží možná ke stříhání ovcí. Jenomže to byl jeřáb, kterým se při archeologických vykopávkách vytahovaly artefakty z jeskyně. Je to tak: parkovali jsme jen pár kroků od ní, a nebýt Petrovy sveřeposti, málem jsme odjeli bez toho, že bychom se do ní podívali. Přesně jak to stojí v průvodci: je těžké ji najít, i když ji máte přímo pod nohama. Ostatně přesně to z ní dělalo perfektní útočiště jak za divokých pirátských nájezdů, tak v těžkých válečných dobách. Archeologové mají za to, že nejbližší okolí jeskyně bylo osídleno už v rané době bronzové a přímo v ní že byla svatyně nějaké mořské bohyně. Stojíme na dně a denní světlo pronikající propadlým stropem a prosvěcující listy fíkovníku vytváří v té na pohled obyčejné díře v zemi velmi neobyčejnou atmosféru.
Jeskyní je na Kythiře hodně a návštěva Housti nás nalákala vyhledat další. Na silniční mapě ji překrývá název sousední obce, ale na mapy.cz je Mavri spilia (Černá jeskyně) zakreslená hned vedle zpevněné cesty, což nám dávalo naději, že se dostaneme až k ní autem. Jenomže na našeho řeckého žabáka vatrchoše byly ostré kameny na cestě dost drsné, takže jsme popadli vodu a klobouky a zbývající kus došli po svých. Připadali jsme si trochu jako poutníci na Svatojakubské cestě – i tady nás provázely mušličky, jen bylo těžší je zašlapané v kamení najít. Jeskyně tu jsou hned dvě. Zbytky zdí a výmalby na nich prozrazují, že v menší z nich býval kostelík.
Nejznámější na celém ostrově je jeskyně s kostelíkem zasvěceným svaté Sofii na západním pobřeží. Cesta k ní je úzká, proto když vidíme, že se po ní vrací auto, čekáme na odbočce, až projede. Od posádky se dovídáme, že v jeskyni probíhají restaurátorské práce a je zavřená. Jméno patronky moudrosti nesou ještě další dvě jeskyně na ostrově a jednu z nich máme hned za letoviskem, na výjezdu z Agia Pelagia směr Potamos. Necháváme auto na odpočívadle na kopci a vracíme se po silnici kus zpátky až k šipce ukazující ze srázu dolů. Překvapivě schůdná uzounká pěšinka nás po pár krocích přivádí ke krytému vstupu s kupolí z pláště podmořské miny s navařeným křížem. Nejsou tu žádné dveře, natož zámek, a tak nás jen dvě desítky betonových schodů dělí od dechberoucí krásy. Na kochání si vystačíme se vstupní síní, dál se nepouštíme jednak proto, že to dost klouže, a pak taky proto, že nevidíme důvod svými kroky ohrožovat křehkou krásu krápníkové jeskyně. Nevím, jestli mě víc fascinují samotné stalagmity a stalaktity, anebo fakt, že jsou naprosto volně přístupné a vydané napospas turistům. Pravda je, že jich sem moc nezavítá. My ovšem opakovaně. Sem jsme se prostě museli vrátit.
Tak na nás ostatně působí celý ostrov: chceme se naň vrátit, a to jsme ho ještě ani neopustili.
Commentaires