Hranice (Irsko #7)

Na cestě propojkou mezi řekami Shannon a Erne The Link jsme se minule rozloučili po návštěvě retro muzea. Jakkoliv byla náročná, zvládli bychom ještě jedno. Taxík by nás dopravil do muzea plyšových medvídků. To by bylo něco pro batole. Jenomže se míjíme s otvírací dobou, a tak povoláme do služby Puťu, plyšového slona z ostrova Key, a pokračujeme v plavbě na západ.

Mezi dvaadvacátým a třiadvacátým mostem leží Lough Garadice a v jeho středu vystupuje z hladiny ostrůvek, na kterém by se měl nacházet nějaký kostel, jinak by se přece nejmenoval Church Island, no ne? Teď by se nám hodil dingy, malý přídavný člun, ve kterém by se dalo zajet na mělčinu. Jenomže většinu cesty by nám ten ocásek za zádí zavazel a komplikoval život, proto jsme ho v maríně odmítli. V kapitánovi a prvním důstojníkovi se už nicméně probudily objevitelské pudy a tak dlouho ostrov obeplouvali, až na jeho západním břehu našli místo, ke kterému se odvážili přirazit. Navážeme se ke kůlům shnilým tak, že je při odrážení od břehu málem strhneme s sebou. Přiznám se, že poněkud znejistím, když jediní dva členové posádky schopní ovládat člun opustí palubu a ztratí se v hustém porostu. Za chvíli z něj ale vykouknou zpět bohatší o poznání, že pokud tady kdy stával nějaký kostel, pohltila jeho zbytky beze zbytku vegetace v čele s kopřivami.

Za jezery už si nás na poslední úsek propojovací vodní cesty přebírá řeka Woodford. Noc strávíme v Ballyconnell pod mostem. Na to mi neskočíte, co? Mimochodem, skočit, či neskočit, to není otázka pro místní mládež. Zatímco my proplouvali zdymadlem v mikinách a čepicích, oni jen tak v plavkách skákali z lávky na vratech šipky do řeky, jako by vůbec nebyla tak studená, jak byla. Ale vraťme se k mostu v Ballyconnell, u kterého jsme se přivázali. Patří k těm nižším na trase, proto je v mapě upozornění, na co si dát pozor při silném větru nebo vyšší hladině vody. Mimochodem právě nízká světlá výška mostů byla, jestli ne hlavním, tak dost pádným důvodem, proč se náročně vybudovaný kanál mezi Shannon a Erne ukázal být pro spoustu plavidel k ničemu. Je s podivem, že na trase není nějaký památník lodím uvízlým pod mostem.

Když je řeč o uvíznutí, tak nám v Ballyconnell uvízlo prádlo. To chlapi vyrazili na nákup a vrátili se s tím, že na parkovišti vedle supermarketu je velký prací automat. Vysloužili si od plavčíků pochvalu za všímavost a vyfasovali pytel špinavého prádla. Předem avizovali, že naň počkají v nedaleké hospůdce. To taky udělali, dokonce se v ní potkali s nějakým přistěhovalým Čechem, s kterým dali řeč a od pomluv irského piva se dostali až ke srovnávací analýze životní úrovně v obou zemích. Na loď se vrátili bez prádla. Měli totiž vypočítáno, kdy se dopere, a šli ho na čas vyzvednout, jenomže zatímco na pračce byla nálepka 24/7, brána areálu se zavřela spolu se supermarketem a k vypranému prádlu se nebylo jak dostat. Z pohledu Marťanů se vlastně nic tak hrozného nestalo. Když se k pračce nedostali oni, nedostane se k ní nikdo, stačí sem dojít ráno a prádlo si vyzvednout. Z pohledu Venušanek nás tato nehoda mohla připravit o nenahraditelnou část šatníku, protože prádlo se bude celou noc v pračce bát nebo nudit nebo obojí, každopádně pořádně zatuchne. A tak si Marťani dali budíka na sedmou, vyběhli ven, prohnali prádlo ještě jedním zkráceným cyklem a následně dvěma cykly sušení, mezitím stihli Venušankám prostřít snídani, aby už se na ně za tu prošvihnutou zavíračku nezlobily, čemuž nakonec nejvíc pomohlo to, že přinesli hromádku čistého a voňavého prádla.

Kousek za Ballyconnell se řeka Woodford stává řekou hraniční. Mementem toho, na jak problematické hranici se nacházíme, je jeden mostní oblouk, pozůstatek starého mostu u Aghalane, který byl v listopadu 1972 vyhozen do vzduchu ulsterskými loajalisty. Nahradil ho záhy dočasný most, ale když došlo v prosinci téhož roku k bombovému útoku v nedalekém Belturbetu, rozhodla britská vláda o rozebrání provizorní konstrukce a ponechání příhraničních obcí bez přímého silničního spojení. Nový most byl dokončen a otevřen až v dubnu 1999 a pojmenován po Georgi J. Mitchellovi, zvláštním vyslanci Spojených států pro Severní Irsko, který ve své zprávě z roku 1996 zformuloval tzv. Michellovy principy a zasloužil se o uzavření Velkopáteční dohody.

Dospěli jsme k řece Erne. Směrem na sever nabírá podobu jezer, my se ale vypravíme proti proudu a uděláme si zajížďku právě do městečka Belturbet. Jako první z jeho skrytých perel objevíme překvapivě dobré rybí karbanátky v restauraci hotelu The Seven Horseshoes. Odtud to máme jen pět minut pěšky k bývalé železniční stanici, nyní maličkému muzeu, připomínajícímu zlaté časy zdejší dráhy mezi lety 1885 a 1959. Nádraží bylo společné dvěma různým železničním společnostem a obsluhovalo širokorozchodnou i úzkorozchodnou dráhu. Tady se prodávaly jízdenky na cestu první i třetí třídou do Belfastu, Limericku a Athlone, tudy projíždělo železo a uhlí z dolů v Arigně, odtud odjížděli emigranti na dalekou cestu za oceán.

Dnes bychom tu na vlak čekali marně, takže se vydáváme dál po svých a – narazíme na mamuta. Není živý, i tak je ale pro jistotu v kleci, přece jen je životní velikosti a co kdyby mu chtěl někdo vložit do čela šém. Nedivila bych se, kdybyste se divili, co tam ten mamut pohledává. Vězte, že ho tam postavili na paměť objevu mamutí fosilie z doby ledové na nedalekém Turbet Island, někde tam, co dnes stojí čerpací stanice a Spar. K tomu objevu došlo v roce 1715, socha tu stojí od předloňska. Naši předkové si ten objev byli zjevně s to zapamatovat i bez té viditelné připomínky.

Obří mamut působí jako pěst na oko, ale když si projdete Belturbet křížem krážem, budete mít pro místní a jejich snahu upoutat pozornost více pochopení. Kdo by se sem hrnul kvůli nezvyklé věži katolického kostela, koho by zajímala zchátralá budova pošty, odkud v dubnu 1841 vypravili obálku britskému velvyslanci v Cádizu, považovanou dnes za nejcennější irskou obálku odeslanou do zahraničí, kdo by sem přišel postát před sousoším dvou teenagerů zabitých při bombovém útoku v roce 1972. Hlavní ulice ještě budí zdání života, mimo ni ale Belturbet sotva lapá po dechu. Mysleli jsme si, že zdejší podniky nerozdýchaly covidovou karanténu, ale jak se teď při psaní probírám informacemi na internetu, vypadá to, že úpadek obce začal mnohem dříve, v době, kdy v důsledku separatistických útoků přišla o spojení se severní částí země.

Podle psychoterapeutů trvá cesta z traumatu stejně dlouho, jako trauma samotné. Jestli to platí pro místa stejně jako pro lidi, pak by se Belturbetu mohlo pomalu začít blýskat na lepší časy.