Dublinští bardi (Irsko #9)

Na otázku, co by nemělo chybět v povídání o Dublinu, mi můj muž odpověděl čtyřmi slovy: kostel, hospoda, hotel a déšť. Dost mě tím pobavil, protože vyjmenoval prakticky všechno, co jsme před odletem z Irska stihli v jeho hlavním městě zažít. A že bych se rozepsala o Dublinu a nezmínila déšť? To fakt nehrozilo.

Veškeré štěstí na počasí jsme si vybrali v uplynulých dnech. Nebylo ho zrovna málo, toho štěstí. První dva, tři dny bylo trochu aprílově a chladno, ale pak se vyčasilo a podle místních bylo tepleji a krásněji než o prázdninách. A pak na nás všechna ta nastřádaná dešťová voda spadla v Dublinu. Jako by si tam nahoře někdo všiml plné nádoby na vodu, z které dlouho nikdo nenabíral do konví a nekropil, takže už už hrozila přetečením. To by nebylo vlastně zdaleka tak zlé, jako když tu nádobu někdo zvrhne a vylije ji naráz, což nejspíš udělal a musela to být obrovitánská nádoba, když z ní vydržely téct proudy vody celý den a celou noc. Liják odplavil všechna dilemata, kterým turistickým lákadlům dát během jednodenní návštěvy přednost před jinými. Náš životní prostor se smrskl na trojúhelník vymezený hotelem, kostelem a hospodou.

Pro přespání v Dublinu jsme si vybrali čtyřhvězdičkový Leonardo Hotel Dublin Christchurch. Jednak kvůli pohodlí, jednak kvůli poloze v samém centru města. A to jsme ještě netušili, že nás dožene počasí, že by nevyhnal psa ani turistu. Hotelové služby byly tak perfektní, jak by člověk za ty prachy očekával. Vlastně ještě o chlup lepší díky recepčnímu Carlosovi, který byl po otci Španěl a po matce Čech, a ač vyrůstal na Tenerife a do Čech jezdíval jen na občasné návštěvy k prarodičům, vládl obstojnou češtinou a příkladnou ochotou podělit se s námi o tipy, kam zajít na jídlo.

Do hospody se ale chodí až po kostele. Přímo přes cestu jsme měli katedrálu Christ Church, do které chodí turisté a anglikáni, a ani ne deset minut opačným směrem katedrálu sv. Patrika, do které chodí turisté a katolíci. Historické pozoruhodnosti obou staveb si zájemci snadno dohledají. Já se nebudu dělat chytrou a podělím se s vámi raději o dojem, který na mě obě katedrály udělaly. Nebyl zrovna dobrý. Ani v jedné z nich jsem se totiž necítila jako v posvátném prostoru. Architektonické prvky s popisky, exponáty ve vitrínách, lebka a posmrtná maska autora Gulliverových cest, interaktivní skládačka vitráží, fotokoutek s historickými kostýmy, obchůdek se suvenýry – být v muzeu, jsem nadšená. Jenomže já šla do kostela. A ocitla jsem se v babylónu hlasů živých i z aplikace, kde se prostorem nesly věty v mnoha nepříbuzných jazycích a v rozhozeném rytmu a v tom mumraji mou mysl obsadila jediná myšlenka: Kdepak je to pověstné ticho jako v kostele? Mimochodem, znáte tenhle? Při nekonečném kázání pastora v kostele se jedno dítě začne ošívat. Matka dítko napomene, aby se přestalo vrtět. Po pěti minutách ale opět začne tropit neplechu. Matka se naň nahněvaně podívá a zeptá se, jestli vůbec ví, proč má být v kostele tiše. Dítě rychle odpoví: Vím. Lidi tady spí. Kéž by v Christ Church a u svatého Patrika lidi spali. Bylo by to výrazně zbožnější.

Říká se, že Duch Boží vane, kudy chce. Já bych řekla, že v Dublinu najisto vane hospodami. Pár kroků od anglikánské katedrály se nachází lokál Darkey Kelly´s, v němž jsem inspiraci vnímala mnohem víc, než v Christ Church nebo u sv. Patrika. Začněme kuchařem, který si na rozdíl od většiny svých krajanů nemyslel, že jídlo nemusí chutnat, stačí, když je ho hodně, a uvařil skvělé stew na Guinessu a z irského piva dělal taky zmrzlinu. Když je řeč o pivu, pokračujme sládky ze všech možných pivovarů, kteří se tady potkali na jednom nápojovém lístku. Seznamem jejich ležáků a aleů se dá propíjet celý večer. A když je řeč o večeru, zastavme se u muzikantů. Tři Dublinští bardi, jak si říkají, mají kouzelnou píšťalku, kytaru a banjo. Stačí pár tónů a celá hospoda se pohupuje do rytmu a všem je hezky. Zpěvák kapely mi trochu připomíná Johna Nettlese alias Toma Barnebyho z Vražd v Midsomeru. Toho večera ale není co vyšetřovat, protože dokud se zpívá, ještě se nezemřelo.

A to je vše, co jsem vám chtěla o naší cestě po Irsku vyprávět. Dejte mi vědět, jak se vám to líbilo. A povězte o ťuhýkovi i kamarádům a známým. Jak totiž praví jeden z nejznámějších Irů, Oscar Wilde: Jediné, co je horší, než když se o vás mluví, je to, když se o vás nemluví.