Je to místo s průměrnou roční teplotou 2 °C. Rozdíl mezi nejvyšší hodnotou, naměřenou v červenci 2005, a nejnižší z ledna 1987 činí bezmála 73 °C! Mrazových dnů, ve kterých teplota klesne pod nulu, tam napočítají 224 do roka! A zhruba pětapadesát z nich je ledových, v nichž se rtuť teploměru vůbec nevyškrábe nad bod mrazu. To místo nehledejte na Sibiři, ani ve Skandinávii, nýbrž pouhou hodinku jízdy od naší chalupy. Jmenuje se Horská Kvilda a já v ní strávila jeden srpnový týden. Dobrovolně.
Sluší se uznat, že šumavská víska dostála své pověsti jednoho z nejchladnějších míst v republice. Byla opravdu zima, foukal vítr, poprchávalo, nad ránem už se v údolích převalovaly mlhy a opalovací krém se ukázal být tou nejzbytečnější věcí v kufru. Na rozdíl od teplé nepromokavé bundy, která se do zavazadla nevešla a vyžádala si tašku navíc. Určitě už jste slyšeli, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený člověk. Tak té své hřejivé žluté parce potištěné racky chechtavými vděčím za to, že mi ta syrovost šumavských plání nezpůsobila zánět dýchacích ani jiných cest. Ona by se na případný neduh určitě našla nějaká léčivá bylinka, ostatně byla jsem na Horské Kvildě na kurzu fytoterapie. Ale než inhalovat odvar z máty a usrkávat po doušcích čaj z proskurníku, jitrocele, bezu a rakytníku, jakkoli lahodná zrovna tahle kombinace je, raději jsem spolu s ostatními vyrážela obdivovat kvetoucí flóru na loukách a vřesovištích.
Vřes inspiroval staré Slovany k pojmenování jednoho měsíce v roce vřěseň. Dočetla jsem se, že to byl náš srpen, ale v dnešní polštině označuje wrzesień devátý měsíc v roce, tak nevím. Možná jen na sever od našich hranic rozkvétá vřes později. Kdybyste někdy chtěli vyzkoušet svou trpělivost, můžete si zkusit nasbírat půldruhého kila vřesových kvítků a za odměnu si z nich pak uvařit pivo. Pokud nestojíte o gastronomický výlet do středověku, stačí vám těch kvítků výrazně méně a můžete si je přihodit do bylinkového čaje při potížích s ledvinami nebo močovými cestami a taky až vám na stáří budou otékat nohy.
Léčivé účinky jsou připisovány i hořci panonskému, ale ten si rozhodně netrhejte, je totiž silně ohrožený, a tudíž velmi chráněný. Je to glaciální relikt z počátku holocénu, což zní dost intelektuálně, ale do rauše dostane tenhle fakt asi jen nejzapřisáhlejší botaniky. Tahle rostlinka prostě potřebuje být spatřena na vlastní oči, aby mohla okouzlit. Svým vzrůstem, tvarem květů, a především jejich barvou. Koukám na lodyhy se sytě purpurovými kalichy, zavřenými, aby do nich nenapršelo, a jako by vyskakovaly ze země a zase se schovávaly ve vysoké trávě, vykukovaly zpoza stébel a zalézaly pod koberec z vřesu a volaly na mě Uhodni, kde vyrostu příště! A jinde jako sokolové nacvičovaly sestavy a já je zastihla, zrovna když se shlukly do tvaru mapy České republiky.
Vlhké a rašelinné louky vyšších poloh svědčí rdesnu alias hadímu kořenu, to podle oddenku zkroucenému jako had do klubíčka. Neověřovala jsem si, co kdyby u kořene číhal opravdový had? Rdesno prý před jeho uštknutím dokáže uchránit, stejně jako umí pomoct při průjmech. Nemám ambice ani jeden z jeho účinků testovat, jen se raduji z jeho něžné krásy. A kdoví, třeba až se vysemení a rozmnoží a zase vysemení a zase rozmnoží, najde si k rdesnu cestu housenka ohniváčka rdesnového a motýl, u nás silně ohrožený, to dá a nevyhyne.
Tak jako to dává prha arnika, symbol ochránců přírody. Chvilku jsme ji hledali, ale nakonec jsme ji našli. A pak o kus dál, na jiných loukách, další. Při povrchním pohledu skrovně oblečená a větrem otrhaná žlutá kopretina, která při bližším koukání krásní před očima. Její lůžko je totiž vystláno spoustou drobounkých kvítků a řeknu vám, být blanokřídlá, nic mě nezastaví, abych se v nich neuvelebila. Ani bych si to nemusela odpracovat, prhy totiž dokážou vytvořit semena i bez opylení. Co se jeden nedoví! Ale jak se to má s původem slova prha, to se mi vykoumat nepodařilo. Nevíte to náhodou?
A teď prosím všechny luční zvonky o slavnostní fanfáru, protože vám chci představit květinku, do které jsem se zamilovala. I kdyby neměl žádné léčivé účinky, už jen roztomilostí svého názvu dostatečně odůvodňuje svou existenci: chlupáček oranžový. Lodyhu má skutečně porostlou chloupky a já v něm poznávám spřízněnce, jelikož se mi vybil holicí strojek. Chlupáček slyší i na jméno jestřábník, ale nemá ho rád, protože jestřábníky si velmi cení sběratelé a loví je do herbářů. Je jich hodně moc druhů, u nás údajně kolem 115, po celém světě ještě víc. Chlupáček není žádný hlupáček, a tak dělá, co umí, aby přežil. Mimo jiné taky umí vykouzlit semena bez opylení.
Z představy, že bych měla žít na Horské Kvildě trvale, mi naskakuje husí kůže. Jsem zimomřivka a nemám ráda chlad. Tento příspěvek věnuji z vděčnosti vřesu, hořci, rdesnu, arnice a chlupáčkovi, pěti otužilým rostlinám, které mi svou tichou nevtíravou krásou proteplily pět studených dnů pod Antýglem. Šestý den se oteplilo a já jsem jela domů.
Comentarios