Vznášíme se nad Prahu, mezi Bratislavou a Vídní vystoupáme do oblak, poslepu obkroužíme Balaton a snažíme se neztratit v mapě mraků roztrhaných do vlastních světadílů. V průzorech okoušíme závrať vyvolanou Dunajem, který si přihnul Curacaa a modře a opile se potácí mezi srbskými kopci. To dálnice k Sofii je střízlivá, ukázněná a nudná, než ji vystřídají zalesněné hory s plešatými temeny a jezera roztodivných obrysů, tady slepice, támhle mravenečník. Zbytky sněhu a malá jezírka se proměňují v zrcátka v prstících malých andělíčků, kteří rozverně házejí prasátka do očí pilotů na cestě k moři. Ve chvíli, kdy doletíme nad pobřeží, změní se pevnina s jezírky v inverzní obraz vodní plochy s ostrůvky a na jednom z nich přistáváme. Jenomže Héfaistovo letiště, vojenské, s brzdným lanem pro stíhačky na dráze, s bunkry a rozstřílenou stíhačkou není naším cílem, nekončíme na Limnosu, ostrově boha ohně, který z výšky vypadá, jako by se na něm Héfaistos učil svému řemeslu: sežehl ho, rozpálil, rozmlátil a nespokojeně zahodil do chladných vln. Vypustit dravce, rozehnat ptáky, nový vzlet a druhé přistání na letišti tak malém, a tak málo frekventovaném, že na žerď vyvěsí českou vlajku a pomocný personál nás ze střechy Onasisova letiště vyhlíží a vítá na tajuplném ostrově.
Na dotaz, kde jsme to letos byli, obvykle neodpovídám takto obšírně; řeknu jen, že v Řecku na Kythiře. A jelikož jsem ještě nenarazila na nikoho, kdo by tento ostrůvek znal, upřesním, že leží kousíček pod pravým prstíkem Peloponésu. Dostupný je trajektem z pevniny nebo z Kréty a v omezené míře i letecky, vzhledem ke krátké přistávací ploše ale jen pro malá a ne plně obsazená letadla – to proto boeingy společnosti Smartwings vyklopí část pasažérů na Limnosu. Možná i díky zdlouhavější dopravě stojí Kythira ve stínu profláknutějších ostrovů. Jenomže jakkoli nás třeba Rhodos, který jsme si projeli křížem krážem před dvěma roky, svými památkami i přírodními krásami zaujal, vadily nám ty masy turistů a jim přizpůsobený chod ostrova. Ducha Řecka aby pohledal. A tak jsme hledali, až jsme našli.
V polovině 19. století žilo na ostrově údajně přes 14 tisíc obyvatel. Dnes je to mimo turistickou sezónu jen okolo 3,5 tisíce lidí. Početné skupiny expatů žijí v Aténách, ale i v zahraničí, dokonce až v daleké Austrálii. Mnozí z nich své rodiště ekonomicky podporují prostřednictvím nadací. Díky jedné takové byla postavena i jediná nemocnice na celém ostrově. Vnímavý pozorovatel vyčte historickou chudobu ostrovanů třeba z tradičních jídel, kterým dominuje zelenina a mořské rostliny, a současnou nemajetnost nejvíc asi ze stavu aut, která v kopcovitém terénu musí mít v pořádku brzdy, ale jinak to jsou trosky. Turisté z Řecka, Itálie a dalších zemí se sem pomalu natahují teprve od konce minulého století. Už tady stojí hotýlky, už přibylo sezónních taveren, už jsou tu některé pláže organizované, ale ještě to není turistický průmysl, ještě se v tom neztrácí řecká kultura ani kuchyně, ještě má ostrov šanci najít rovnováhu mezi otevřeností vůči světu a zachováním vlastní identity.
Kythiru si nelze nezamilovat. Jistě v tom má prsty Afrodita, podle mýtů zrozená z pěny moře u kythirských břehů. Jakkoli malý, Afroditin ostrov skrývá spoustu romantických míst, která si říkají o objevování: opuštěné pláže s průzračnou vodou, horské stezky vonící tymiánem a pěšiny v údolí zarostlé bujnou vegetací, skryté jeskyně netušené krásy, opuštěná starobylá sídla i malebné vesničky současnosti, kláštery a kostelíčky rozsypané po ostrůvku jako hvězdy po nebi.
Vůbec bych vám o tom neměla vyprávět. Je totiž jasné, že vás to nadchne a naláká a budete tam chtít taky a povíte to dalším a ti to poví dalším a ti zase dalším, až se jednoho dne stane z Kythiry Rhodos. Jenomže já si to neumím nechat pro sebe. – Tak si to prosím zkuste nechat pro sebe vy, ano? Pst.
Comentários