V roce 1988 byl nucen přerušit studium na FAMU a živil se focením veselek, nutno podotknout, že způsobem tehdy nevídaným: z pořízených snímků pro svatebčany vytvářel a sám vázal knihy dokumentující jejich svatební den. O rok později, to mu bylo 26 let, se díky studentské agentuře Radost dostal k fotografování volby prezidenta. Tím prezidentem byl Václav Havel a tím fotografem Tomki Němec a snímky z onoho předposledního dne toho výjimečného roku byly první z mnoha tisíc, které jejich autor jako osobní fotograf posledního československého a prvního českého prezidenta pořídil. Umíte si představit 67 622 políček kinofilmu, bezmála 1 900 ruliček po 36 snímcích?! To je množství, z kterého teď s odstupem čtvrtstoletí vybral zhruba 250 fotografií (tu práci a ta muka výběru si vůbec představovat nechci) pro knihu Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie. Mnohé z nich jsou teď (spolu s fotografiemi Bohdana Holomíčka a filmovými dokumentárními záznamy Petra Jančárka) až do půlky února k vidění v rámci výstavy k osmdesátinám Václava Havla v Centru současného umění DOX v Praze – Holešovicích.
Zajít si na výstavu nazvanou lakonicky Havel zrovna 17. listopadu mi přišlo více než příhodné a jsem tomu ráda, protože prezentované obrázky dokázaly něco, co bych asi sotva zažila na Václavském náměstí, Národní třídě nebo na Albertově (natož na Letné). Tak silně evokují atmosféru 90. let, že je snadné a velmi oblažující se do ní na pár desítek minut vnořit a nasáknout tou radostí, divokostí, nadějí, slušností, semknutostí, respektem a kupou dalších pozitivních emocí. Tak sugestivně zpřítomňují osobnost prezidenta, kterého jsem bez zaváhání mohla nazvat svým, že je možné a velmi útěšné na pár desítek minut zapomenout na jeho současného nástupce v úřadu. Zkrátka a dobře, připomínám si, že pravda a láska vítězí, jen se nepoddat blbé náladě. Děkuji, pane Prezidente!
Ikonický snímek z Cabo da Roca z prosince 1990 (oceněný v soutěži World Press Photo), fotku z pracovny bytu na nábřeží stejně jako z vesnické zábavy na Trutnovsku a momentku za volantem rychlého BMW nebo za okny pařížské kavárny nespojuje jen to, že v hledáčku fotoaparátu byl prezident Havel, ale též to, že i kdyby v tom hledáčku byl kterýkoliv jiný člověk, byly by to stejně skvělé fotky. A když vidím rozesmátého muže v zámeckém křesle, anebo záda muže kráčejícího s rukama v kapsách po pláži (v obou případech je tím mužem shodou okolností Václav Havel), říkám si: Takhle bych chtěla umět fotit - a v tom postesknutí není vlastně vůbec stesk, ale uznání a radost, že to někdo umí! Děkuji, pane Fotografe!
Havel. 28. října 2016 - 13. února 2017. Centrum současného umění DOX.
