Přijměte pozvání na další výlet po řeckém Thassosu. Minule jsme se potulovali po nádherných plážích, tentokrát se podíváme do vnitrozemí, do vesnice Theológos. Být tu v květnu, předjedou nás závodníci na kolech. Jízda ve zdejším extrémním kamenitém terénu je představitelná stejně obtížně jako to, že se tu běží maraton. A přece se najdou Řekové, Bulhaři, Rumuni, Dánové, Britové a další Evropané, kteří nastoupí na start závodu, pojmenovaného podle nejvyšší hory ostrova Ypsarion 44K. Výsledková listina loňského roku drží čestnou stráž nad čtyřiceti dvěma jmény těch, kteří závod v časovém limitu dokončili. Považte, že zatímco vítězům tradičních maratonských tratí se stopky v cíli zastavují na dvou hodinách a pár minutách, tady obnášel nejrychlejší čas minulého ročníku zhruba čtyři a půl hodiny a v mé věkové kategorii veteránů dokonce téměř šest hodin!
Naštěstí pro nás je září, běžci žádní, i turistů už se tu motá málo, míň než koz určitě. Theológos kdysi skýtal ostrovanům ochranu před piráty a až někdy do 2. poloviny 19. století byl hlavním městem Thassosu. Zašlou slávu dnes dokládá hned několik kostelíků a folkloristické muzeum. Pokud jde o folklór: pravidelně jednou do roka se zde předvádí tradiční řecká svatba a v sezóně se zde několikrát do týdne konají řecké večery. Před tavernou Avgoustos, která tato představení místních Evy a Vaška hostí, postává padesátník v kapitánské čapce. Mrkne na nás, odkud že jsme, a pak se slušnou češtinou zeptá, jak se máme. To už nás usazuje ke stolu a za chvíli před námi přistává talíř grilovaných mas. Nad kůzlečím se olizujeme až za ušima. Jinak je ale tahle past na turisty místem dosti bizarním: původně malá restaurace byla rozšiřována různými přístavky a přílepky, až se z ní stala jedna obludně velká ratejna s okapy uvnitř. Mnohem víc řeckosti a tradice dýchá z ševcovské dílny o pár kroků dál. Mé útlé nožky se však do ještě útlejších sandálků nevejdou, a tak dál pochoduju ve stařičkých keenech, co pamatují leccos krom vlastní původní barvy.
Úzkými dlážděnými uličkami mezi domky s břidlicovou střechou v různém stádiu rozkladu míříme za vesnici. Na dohled posledním stavením stojí malá kaplička. Zkouším vzít za kliku a vida, je odemčeno. Prostý venkovský svatostánek s několika nesourodými ikonami je promodlený od hliněné podlahy až k plochému trámovému stropu. V altánku před kapličkou nelze neposedět – už jen pro ten výhled. Na okolních zalesněných svazích nás upoutávají široké vykácené pásy, paměť hašení lesních požárů. V další cestě pokračujeme kolem pozůstatků starobylé vápenné pece, a pak už je to co by jedním ze zdejších kamenů dohodil k dochovanému mostu z 18. století, který spojoval řecké křesťanské osídlení s tureckou čtvrtí v Theológosu. Koryto řeky se teď na podzim zalyká žízní a odpadky, ale na jaře prý lze z mostu vidět malý vodopád. Bytelná kamenná cesta lemovaná špalírem litinových lamp vede dál zpátky do vesnice. Svou paralelní pěšinu si tu vyšlapaly kozy. Nakrucují se před námi jako laškovné parádnice s rohy, co vypadají jako lokny. Doprovodí nás skoro až k dalšímu kostelu, který je však zavřený. A to už jsme zpět ve vesnici a u auta a za pár minut i dole na pobřeží. Na rozdíl od onoho bílého vozu, který jako Růženka obrůstá trním. A jestli se neprobudil, spí tam doteď.
